Láska to nebyla v srdci tvém
ani v mém.
Měla jen její podobu,
blouzněním rozzpívaný den,
o snadném životě její sen,
její hru.
Ale když život nám z prvních ran
vypustil temnou krev,
oslepil nás a pokoušel se všech stran
zevního štěstí zpěv,
první zkouška nás odcizí,
daleko nás jít vybízí
od sebe, od sebe...
Nebylo lásky v srdci tvém
ani v mém,
srdce tvé pro mne, mé pro tebe.
Láska vždy strádá, aby žila,
aby žijíc neopustila,
láska ta čistá, pobledlá
často i utrpením,
celý svět projít by dovedla
mimo dobro a zlo,
stranou chval a han, –
ale přec věrnou by zůstala,
i když jí polibky na čele stydnou,
i když je srdce bolavé z ran.