Dvacetiletý
zahořel láskou horoucnou
k panně záludné,
která vyšla z přezíraných dveří
nejchudších rodičů,
z bědného podsklepí života.
Kdož jen ji viděl vycházet,
věděl, že bude zlodějkou srdcí
až dětsky nepěstěnou rukou,
byla tak nově svůdná, tak třídně mladá,
tak znepokojovaly chodce
děravé její sukénky
i osud její.
Ale on.
Chlapec slepou láskou vidoucí,
cítil jen jasmín a růže
kvést žalostnými děrami její sukně,
až toho, co uviděl
v prázdnu pootevřených dveří,
když se přibližoval
k chudobě až na odiv stavěné,
slyšel, že celé podsklepí
pracuje na Revoluci.
Slyšel křik vražděných i vraždících
a viděl ji, vysílanou denně do ulic,
lákat jak skutečnost fantastickou
mysticky uhrančivých očí.
Pro záhadnost vražd
zasnubování se slibem ráje
tím více ji miloval,
a pro marnění krásného lidství.