Je právě jaro... Ještě sněhy
je Petřína stráň místy kryta...
Mne dojímá, co leží něhy
již ve vzduchu, kde paprsk lítá.
Jsou domy usměvaví starci
co lidí proud se vlní dole,
a jarní dny, ti vlídní dárci,
zář sypou v prostor dlažby holé...
Jak v struny harfy, která snivě
se odmlčela, ruka sáhne,
přes černé střechy vítr chtivě
a přes parky a stromy táhne.
I na zbořeném domě zvednou
se rychlá křídla větru v chvění.
A vzdychne, vzdychne ještě jednou:
tu pro ptáky již místa není...
A do pně uschlé hruše dychne,
jež v parku v zem se hrbí stará.
Sluch tiskne k ní, kde již to tichne:
Tu není místa pro květ z jara!...
Dál jaro jde, teď oknem kdesi
kolébku prázdnou políbilo.
Však ve smutku svá křídla věsí:
odešlo jaro, jež tu bylo!