Smíchem počal dnešní den.
„Povídej mi, chci to vědět,
kohos rád měl, dávno, kdysi,
kým se opíjel tvůj sen?
Můžeš-li mi v oči hledět?...“
Na mých rtech zrak její visí...
„O illuse okraden?...“
„„Upír hrozný, zlatovlasý
bývala dřív láska má.
Pozděj chorá žena bledá,
již jsem ve dne, v noci vídal,
běloučkýma rukama
kterak moje ruce hledá...““
„A tys lásku brával od ní?...“
„„Ne, tu jen jsem žárliv hlídal,
blouznil jsem a zpíval o ní.
Smyslná pak přišla, svůdná.
Pekelná s ní byla jízda
do Gehenny hříšných muk.
Cynická a vilně zrůdná
nezřených sta měla ruk,
jichž ran tisíc vzduchem hvízdá.
Nuž, teď víš to: tak to bylo...
Mlčíš? Proč jsme zvěděli?
Proč jsme všecko sobě řekli?““
Prudčej bijí srdce rány...
Jaro sotva rozvěsilo
lístky v květnou neděli.
Lidé znaveně se vlékli
ze stařecké, šeré brány.
Stmělo se, či vyjasnilo?
Najdem pro to pláč či smích,
po dnů zašlých milování?
Vzpomínka je dosud živá.
Kolem jedou dámy, páni,
jarní zpěv svůj slunce zpívá
v toilettách pařížských.
Malí brouci lezou v hlíně,
bledé děti na předměstí,
mámy hýčkají je v klíně,
besedují na prazích.
Holé větve jarních stromů
zeleň prvních puků věstí,
z šedých bloků stejných domů
leze vystrojený hřích.
Najdem pro to pláč či smích?