Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání
v měnivých figurách na nebi prosivělém,
tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání),
že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém.
A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země
neznámou ssaje krev do živých pórů vlahou,
měkkými barvami prvního jara jemně
obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou.