Svým Touhám, Vyslancům kázal jsem letět v Neznámé kraje,
a řek' jsem k nim: Jděte na nejvyšší vrcholy Snění!
Tam Zlatý květ hoří, jej najděte, musím jej míti,
s ním na retech musím umřít. Květ Nesmrtelnosti.
Ve vyhnanství Zříkání, mučedník Pravdy a mučedník Lásky
a mučedník Krásy v městě říjnových Snů svých čekám.
Král zneuznaný, já lhostejně dívám se na lživé krále,
ruce své hrdé vzepřeny o zlaté hlavice trůnu.
Oh, dosud se žádná nevrací Touha! Žádný Orel se nevrací,
jenž západem Slunce by křižoval, v zobci urvaný květ.
Ač předce se zdá mi, že nastává hluboký soumrak všech Věcí,
neb za nocí slyším porady spiklenců pod svými okny
a ve dne nápadná Ticha chladných říjnových sluncí.
Zda dřív mne úklady zničí? Či dřív se vrátí mé Touhy?