Již mého srdce jízda
projela celý svět všudy.
Tu rozvrácená hnízda,
tu rozmetané údy,
a u stráži noh
tu mokvá krví dlažba,
nad mrtvol stoh
se tyčí pušek pažba.
Tu často teď nevěděli,
zda pohřbili revoluci,
či před revolucí je-li,
jen po štěstí žhavě prudcí, –
a pro štěstí rodili
a pro štěstí vraždili.
Zamlklí, smutkem němí
je hledali mimo sebe,
nějakou neznámou zemi,
nějaké neznámé nebe.
Jen málo kdo v sobě je hledal
i na skalách, nad propastmi
svých duší, kde štěrk se ssedal
jich těžkých pochodů strastmi.
Já šel a šel a nedal
se mýlit ničím a hledal.
Tam někde vysoko kvítí
co krůpějka krvavá svítí,
to na skále v duši mé roste
květina drobného štěstí.
Mé ruce, za ni proste,
a jděte ji utrhnout, snésti!