Za lesem střechy domků
zavál sníh v hlubokém dole.
Dětí svých prvních, že marně vzešly,
litují louky a pole.
Obloha visí, jdou olověné,
těžké jdou, těžké mraky.
Gigantických jak uzřel bys křídel
spouštět se na zem ptáky.
Hladovou matkou je kruté jaro,
v náruč, co zrozeno, svírá:
travky a letorosty a kvítky,
brouky, ty předčasných slunných dnů zvídky,
přepadá, vraždí, sžírá.