Hemživé město, v světlých ulicích
naivní smích a číhající hřích,
spleť pavoučích noh a kol ohnivých
se valí proměnlivým, pestrým mořem...
Jdou zástupy den ode dne a rok co rok,
jdou s radostí a se svým hořem,
do dnů a do hodin zní jejich krok
a kroky zní jak řeky uplývání...
Leč k věčnosti jichž kroky jdou a jdou,
ti kují zákon životů. Ti od jisker
svých žárů spáleni, smeteni v zrání,
nezvěstně lidskou mizí zahradou
a s bohatou a plnou úrodou
žní svojich belhají se obtěžkáni,
by mřeli v bezvýznamný jeden podvečer...
Ne, nikdy neumře již jejich hlas.
Jej v dílech jejich obnovuje čas,
on znovu okřídlen se snáší s hor
zjevení věčných, brány zemí, měst
si otvírá, že naplní se tvor
milostí jeho, vzešlou z tance hvězd,
z bolestí věčných promethejské země
a z žáru slunce,
radostně život spalujícího a němě...