Mně Podzim zabzučel divný zpěv
za břinkotu mandolíny.
Krev krvavě zrála v ohni rév
a krajinou ztmavěly stíny.
Na mandolínu si vítr hrál
a vzpomínky pobídnul zníti...
Mé dítě... Já moh’ jsem kdys býti král...
Víš... Moh’ jsem tvé království míti...
A ona drobounkou nohu svou
z pod koketní nadzdvihla řízy:
Já mohla tvou býti královnou...
Dnes, žebráci, jsme si tak cizí...