Po bitvách, často jsem to čet’,
když noc se v lada chýlí zticha
a zástup vran svou kořist čichá
a obzor v parách krví dýchá,
že vpadnou právě v mrtvou střed.
Zlo v zraku, že jdou krádci skvostů,
tlum nezvaných a smělých hostů
a plíží se, zaťatý ret.
Zvon hučí v dáli dunivý,
požáry ještě z trosek plají.
A stádo koní těká v kraji
bez útulku a teplých stájí,
jim vítr chyt se do hřívy,
prach páchne, krev a vzduchem těká,
děl opuštěných pták se leká,
i paprsk, jenž pad na nivy. –
Zrak mrtvých pevně uzavřen,
a srdce o tom nezví ani,
když hyeny se množí plání.
Je dojem žádný neporaní,
ni krádež nezlomí jich sen.
Jdou krádci zticha, zisk je pálí
a za nimi tou šerou dálí
jde zástup pošílených žen.
Kolikrát, právě takto, tak
jsme padli na své rodné zemi.
A pod cizáků šlépějemi
prach bezcitný z nás byl a němý!
A kolikrát v noc trpkých zrad
k nám vplížili se, strašní hosti,
nám jazyk brali, naše kosti
vhodili v šachtu minulosti
a o kořist se počli rvát.