Oblaka černá táhnou neklidná,
však v slunci spí má osamělá zem.
Podzimní šedost roste nevlídná,
jen já bdím bohatý svým nálezem.
Jak ostrov Cyklad malý, oblitý
můj svět je, míle mnohdy k lidem jsou,
vlnami bouřícími rozrytý,
jež tiší v noc, co za dnů rozbijou.
S loupežnou rotou zápas podniknuv
já králem zůstal, vítězem tu zbyl.
Teď bije slunce černých do smrkův
a dole z vln zní věčná hravost víl.
Je ostrov tvým. A ty jej miluješ,
je drahý každý připlulý ti zjev.
A po lidech-li toužíš, vesluješ
v divokém letu k nim, jich slyše zpěv,
jich oči toužit vidíš, slyšíš pád
jich těl a vidíš, jak se tiší kruh
za kruhem a cos mocného jak božský řád
tvůj zvyklý tvořit v samotě ctí duch.
Tu možnost cítíš, s bohy setkati
se v jedné chvíli, k dobrodružným hrám
být vyslán, celé věky čekati,
vědět: jsem určen, sílím, rostu, zrám.
A možnost cítíš, k rounu zlatému
vyplouti, víl a běsů všech se ptát,
těch černozemních, kouzlu klatému
jak obět k slavné smrti určená se vzdát.