Úžasný smutek rozdrtí
tě někdy mezi paláci.
Tam, úzkých ulic ve čtvrti,
kde hodin zvuk se potácí
v zdech kamenných, snem sroubených.
Vrat ticho, okna za mříží,
dvé postav obrů shrbených
kde větrá věků pod tíží.
Sem v temných, úzkých ulic kout,
dnů příliv nemoh' proniknout –
Jak středověcí rytíři
i domy stojí v krunýři,
hrozivá, úzká jejich výš.
Mníš, že se nad nimi cos dní. –
A v hloubce, jako ve studni,
když zdvihneš zrak, tu zdrcen zříš,
že s bohem přísným hovoříš,
až v bázni srdce ustydlo. –
Neb nad arkýři domů zdvih'
se chrám v konturách obrovských,
mysticky děsné strašidlo.