Vlhkých jiter mechem
snivý odlesk hoří...
Spadaných buků listí,
vykoupané zoří,
pod nohou temně svistí
vzbuzených kroků vzdechem...
Rosa na palouce...
Chatrč ostříbřená
nad rybníkem stojí...
Divoká štěká fena
samoty stesk svojí
echem k prosté louce...
Z chatrče to zpívá
tenounkým, dětským hlasem
do hluboké rokle...
S nevýslovným žasem
ptáče rosou zmoklé
do oken se dívá...
Vše je vážné, prosté...
Jako pomodlení
varhan v jitřním tichu...
Sosen rozšumění
jak kdy věčnost roste
za údolím hříchu...
Smutku čistá krása,
která nekramaří,
nemajíc tu komu
prodírá se září
cest a pustých lomů,
zpívá, pláče, jásá...
Zrudlá borovice
drží hnízda vraní
nad prohlubní smělou...
Možno přirůst k pláni
s duší svojí celou?
A už nechtít více?...