Šel Člověk, píseň kosmem vyzpíval
o ztrátách svých a o svých nadějích,
nad Městy večer pozdních věků plál
a v Moře padal na pěn mrtvý sníh.
Týž byl to zpěv, týž dávný byl to hlas
jak v pravěku se z jeho rtů již zdvih',
v něm Satan s Kristem, Noc a Slunce jas,
v něm orlí vzkřek, – hrdliček měkký smích.
Šílenství vražd i krutost brutalit,
smích záští, bitev řev a kvílení
a zas dny pokání a ztišení.
Zas šťasten nebyl, jak dřív nebýval...
Dnem, nocí šel a ruce zemdlené
vstříc novému Království rozpínal...