Uprostřed jilmů stojí domek z kory
s pavlačí dokola, kam listí padá,
sem nesmí nikdo vejít do obory,
jen ptáků zní tu nepokojná váda;
kol moře trávy... V zeleň zabořeny
blíž rybníka si laně ulehají,
a stíny, parnem jako unaveny,
na lesklé srsti jich své skvrny tkají...
Jen dáma ze zámku v svém lehkém šatě
jak vzdušný zjev tu zmizí v domku z kory,
a knihu v ruce, v západním zří zlatě
tesklivě v dálce hasnout modré hory.