Ty rozmach, blaženství a cíl
člověka zříš v svém pohodlném vidění
dogmatu toho: sestřelíš zlo z barikád,
zbrocený krví, ženou milován a stále mlád,
tam pomiluješ, měšťáka kdes vyvraždil.
Tak strašíš uboze, jda ulicí
v těch revolučně pohodlných škorních zděděných,
kdo zaspal čas, ten budí smích.
Je revolučnost v každodenním zraku hrdinném,
je v tom, cos v síti ulapil, co na tvé udici
se zmítá, abys k hodům společným
svou kořist uchystal
a všem, kdož po sbratření zatoužili, dal.
Je lépe v srdce lidská vstupovat
a duchem křtíti je, než vraždit z barikád.
Neb smrt, jež samým člověkem je nastražena
jak tisícerá pasť je jiná smrť než ta,
laskavě na rtu posledním jež slovem zakvétá
z poslední tvůrčí vůle nejvyšší,
jak usmířená kajicnice žena.
Však smrt, jež samým člověkem je nastražena,
je podlá smrt, vždy vražedná a vraždící,
k odvetě volá pomstu
a chlemtat jde tvou krev
zas žízní pomsty věčně žíznící.