KOŘENY.

Hluboko v zemi naše kořeny co srdcí, mozků se již vypíjely. Jsou k velké práci ještě stvořeny, mrtvými províti nás k světlu těly.

Jen když zem cítit ve svém hluboku jak prostor, základ, místo tvé je jisté, živí tě a dá prýštit v průtoku podzemní prameny, hučící, čisté.

Ne, z nejmenších to není zázraků tam růst, kde tvému zbraňovali růstu. A mluvit tam, kde chtěli opaku nebázlivými otců svojich ústy.

A z nejmenších to není milostí růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení, uprostřed obžalob a příkrosti tam, kde ti brali slunce, světlo denní.

A z nejmenších též není osud náš: musit si srdce na srdci jen hřáti, jen mezi bojem chrániti si Otčenáš a z víry otců k dnešnímu dnu zráti.

Kořeny, pijte naši souvislost s bratrstvím duší, s biblí krásou přísnou, kořeny, pijte velkou minulost svědomí hlídající, neúlisnou.

Kořeny, pijte, pijte ještě víc, radostno píti, jen když duše věří, ta žízeň po svobodě utěšíc jen naši touhu k velikosti změří.

A pijte také pelyněk a žluč krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy, zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi.

Kořeny, pijte! Ale v sladkost míz ať přetvoříte vše to v dílně boží a v síly dobré, z nichž sto jisker křís’ by každý úder, který život zmnoží.

Jen na kořeny když ti nesáhli, ty vyženeš a vzrosteš do koruny. A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý, Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny.