Již jaro zase kráčí v lada,
v karmínu zoři hasne den,
mdlé světlo v zeleň zticha padá,
hus štěbot s mezí slyšet jen.
Kol pasačky jdu... Scvrklá, šedá
babička, jak ji dávno znám,
tak ztěžka jen se z trávy zvedá,
že den se kácí v náruč tmám.
Tu v moři trav a pampelišek
a pryšců s jitrem sedává,
nad vším spí zápach smolných šišek
a mlha lesů modravá.
Den celý co pak myslí tady
nejstarší ze vsi lidský stín?
Tu slyšet křiky ptačí vády
a bílý květ jí padá v klín,
tu vítr hvízdá mhou a bouří
topolů listy v úpění...
Jen bába z krátké dýmky kouří
a staré říká modlení...
Pak ztěžka vstává... Slunce teče
pod strání pluhy servané...
Ó jak jí pod hrudy to vleče,
na lůžku dávno ustlané!