Kolem lípy opadané
nesedá už nikdo v stínu,
krávy jdou tu na pastvinu,
zlato listí na ně kane.
Nad statky se šedě kouří,
v chladné mrtvo sešeření
vítr zaplakal
jako člověk, který vzpomínal,
toužil po někom
nebo po něčem,
co už dávno není,
aneb co by býti mělo,
čeho by se srdci chtělo.
Proč ten vítr strašně bouří,
rve tu lípu u myslivny
v sesmutnělém osamění?
Pro hřích její, že tak divný
jednou probouzela svět,
že tak voněla, že květ
její zpíval píseň srdce,
družnosti a odevzdání,
těm, kdož přijíti by měli
v chvílích, jež tak rychle pádí,
dnes, neb nanejvýše zítra,
když čekalo lásku mládí?