Žeraví podzim ve žloutnoucích tónech lesa,
klid slunce chladný důvěry má smích.
Mé srdce pevné dnes je, věří, nepoklesá,
necítím o nic bázně v prsou svých.
Když staletí jsi život miloval, tož z žití
tě nikdo nevyrval a nevyrve.
Tak citliv jsi, že každou ránu srdce cítí,
tak hrdý jsi, neb chceš jak dříve: své.
Jde s tebou ticho světnic, v plenkách na kolébce
kde dítě dříme, slunce plodonosný šíp.
A kolébavka, kterou nad ním matka šepce,
jest žití budoucího nejkrásnější slib.
Vsím, městům svým a potokům a lukám, hájům
já slyším zevšad písně svého mládí pět,
a lásku k dřevním památkám a užším krajům
mluviti echy zvyků dávných let.