K srdci dobrému jsem našel klíče.
Jak jsem otevřel je: sladce bolí
cudná zeleň jarních luk v něm, polí.
Teplým vzduchem zlátnou petrklíče.
Čímsi dívčím smějí se v něm břízky,
v kamenitých mezích práší lísky,
zpod kamenů vystřelují brouci
nad kov lesklí, sluncem zlatostkvoucí.
Tušíš, z ticha zrodit se tu musí
radosti smích růžový a rusý.
Žal však též tu domov musil míti.
Tady musil velký smutek spávat,
z rána vstávat, obcházet a bdíti,
pěšinky si musil prošlapávat.
Klíče k srdci našels, – vnikni k němu,
k těžce proniknutelnému.