Že nemám slz, teď smích jen mám...
Ku stolu mému sedl Klam,
otroku o volnosti zpíval,
nahotu žen mi ctností skrýval,
v pozadí lidských všedních dram
můj vzbouzel soucit, lásky plam,
a já byl dobrý, žití příval
o cíli nadějí mi zpíval...
A v ruku děcka, jež má hlad,
vtisk’ minci žití – na ni zřím,
a byl jsem nadšen tak a mlád,
že všecko mám a všecko zvím...
Ne, pravil Klam, – toť zvláštní kov,
toť zvláštní kov!
Tím vyplatit lze pouze rov!