– Ah, teď již vzpomínám: Ten ozlacený sen
plál ještě v chorobné té před půl rokem líci.
A to vše slýchal jsem, když červnový byl den,
v předměstské zahrádce, vlaštovky šveholící
kdy rej svůj počaly. Tu Jetty schýlena
krčila žertovně drobounká ramena
a skryta za knihou mi vyprávěla dlouze.
Co tepla bylo tam v té probuzené touze!
Však propast předčasná! Víš, co to znamená
odejít potichu s jeviště mrzké hrudy,
pod bílým rubášem svá schýlit ramena?
To byly sladké přec, jež snívala jsi, bludy,
to záhy skončen byl ten skromný, jarní sen
a dětské blouznění, jak snila je tvá hlava?
Já, básník míjení až v hloubi rozrušen
jsem žalost pocítil pro mrtvé dítě z davu.
A hořkou zlobou až se duch můj tenkrát chvěl,
když u hlav dítěte Smrt viděl jsem, jak stála
a tyhle všecky sny, s nimiž jsem soucit měl,
na prvky nevidné v svých rukou roztrhala!