Když stromy odkvetly, jež jsem tak miloval
i píseň sestárla a kdos už mdle ji hrál.
Trhavě, nejistě, tak vysíleně zněla
nad sítinami, lukami, až shasla zcela.
Když mládí odkvetlo, vyhlídky ztemněly,
jen věže dálných měst sny nové vzbouzely.
V těch městech nebylo, zač srdce plakalo,
po mořích mlhavých se jemu stýskalo.
Na tichých korábech lodníci smutně pějí,
tam za mořemi snů však bude veseleji...
Tam v hrdých výpravách dny střídati se budou,
prapory krvavé zavlají barvou rudou.
A přec – ne, shrbeni a prodáni tam jsou,
Revolty sestárly a v krotkých řadách jdou.
I tady odvetlo, co tak jsem miloval,
i písně sestárly a mdle už kdos jen hrál:
Co z toho zbylo ti, ze všeho co ti zbylo,
co tak jsi miloval, když kdysi jaro bylo?
Kde jsou ty naděje s pohledy žhavými,
jež v tanci výskaly pod stromy zkvetlými?