Když hučí zástupy, přec slyším hučet v moři
těch hlasů jedince, jak rozeznával bych
tichounké šumy bříz, bouř sosen kosmatých,
trav slabých závany, vod mrtvo, život krajů,
kouř v obzoru, když továrny se rozhovoří,
kdes družnost krotkých stád, kdes dravčí osamělost,
kdes trpnost lhostejnou, kdes vydrážděnou bdělost.
To množství dí: všech duší symfonii hraju,
a přec můj každý člověk, osobitý hlas,
jenž stojí u vesmírných záhad, hrůz a kras.
A vidím zástup, jak své dobro rozděluje,
když duši by si nerozdělil, bude chud,
žárlivým bude vlastníkem, jenž zpozoruje
vzrůst země, majetku a zlata svého bratra,
a zmaten bude zas a bolest společenství
jej uvězní zas nerovného tíhou hrud,
zas odbytý a bezútěšný zchátrá,
když k vyššímu se nepovznese člověčenství.
Tak nejhlouběji promluví, kdo přemoh‘ sebe,
kdo krutostí vln zdvižen a zas sražen v hloub,
kdo peklo prožíval, kdo ukrajoval nebe,
jenž blahobytem hýčkán, růží doba-li,
a nouzí uvláčen, stopován šakaly,
když hlad a bída, neštěstí práh hlídá,
kdo stokrát hozen do osudu stoup,
a jehož přemlelo dnes štěstí, zítra bída.