Když les mi nad hlavou šumí a sedám sám a sám,
s oblaky měnícími se větrem a sluncem rozmlouvám
a čas se nehne, jak poklidné siné moře,
v němž vynořují se sny jak prchavých lodí stěžně
a uplývají zvolna, stříbřitě a sněžně
a brázda za brázdou let jejich sílený stíhá a oře –
tu na některé si ještě pamatuji, kdy pyšně
se loučily a vyjely, důvěřujíce si hříšně,
i na hodinu, i den a rok, i jich naděje.
Však některých nepoznávám, v nich mrtvě, mrtvě je.
A mnohé, které jsem vyslal před třiceti roky,
zřím zarostlé chaluhami, již mechem se zelenat,
a mnohých již nevidím, jsou dávno potopeny,
a mnohé z mělčiny trčí s protknutými boky.
Však mnohé jsou veselé, důvěřivé a tančící jak ženy,
ba odvahu mají, cestu až na věčnost vykonat...
To proudy času jsou, milosrdně vše vssají, vstřebou,
nesmírnou změnu když se vším učinily, i s tebou,
i s bohatstvím tvým, i s chudobou, s pýchou i pokorou.
Tvé nejpyšnější sny pokosily, by jiné vznesly
své milosti lehkou hrou,
a jiné by do propastných hloubek vtažené němě klesly.