Každému jaro kvete
v zasněné, mlžné dáli.
Vstaňte a míle jděte.
Vždy ještě zastihnete
poslední záblesk malý.
Mrazivá jitra chladí
a večery ty voní.
Vždy blíž, kde žvatlá mládí,
chor hlasů kde se ladí,
stříbrné stružky zvoní.
Vše v květu zadýcháno
a lichotně slunce svítí.
Cos teple šeptá: „ano“.
A po noci kouzelné ráno
plá, velký zázrak v kvítí.
Pan leží naznak v trávě
a na šalmaj si píská.
Háj mlčí po únavě
a mladá vášeň dravě
krev temnou v srdci stiská.
Smích zlatožlutý raší
z pupenců jív a lísek.
Jehnědy vanem práší
a zlatý prach se snáší
od mezí ztichlých vísek.
I kroky belhavými
své jaro stihneš v chvíli,
a ne-li už jaro, dýmy
mlh, zdání, iluse s nimi
a zázraky, jež byly.