Tuláckou píseň v srdci má,
dech lesů, moře a strží.
A proto hroudu objímá
tak vroucně a tak pobožně,
jí v hloubce se kořeny drží.
Podivně kvete krásou dne,
však na téže větvi jedné
má hrozivé trny záhadné,
jež na krev tebe rozderou,
jako spár tnou tě osudy smutné a bědné.
A často slovem z jistoty dob
ti laskavý smír vdých’ do žil.
A mnohdy člověk, zvěř i hrob
mu v jednotu boží splynuly,
že staletou moudrostí ožil.