Veliké hnutí od moře k moři,
požáry starých světů za mnou hoří.
Dlouho jsem váhal, teď čas můj klíčí:
Co má mřít, revoluce ať zničí.
Obrátím kde koho ve všemíru,
vražď – nevražď, bij – nebij na svou víru.
Ruce i duše se v krvi brodí,
ale již nový z ní člověk se rodí.
Celý svět s plamennou pochodní
křížem jsem prošel v zmatku dní.
Něco mne volá již k domovu zpátky:
dítě, jež nechal jsem v náručí matky.
Domove, dítě, jak naleznu tě?
Čas mám teď o lidství přemýšlet krutě.
O drobném krbu a moci jeho,
souzvuku bytí vzájemného.
Sám že jsem vraždil, hrozno mi bylo.
Naučím dítě, by nevraždilo?