Na prsa moje se melancholie vssála tak staře:
Po létech člověk nerad ty shrbené chatrče vidí,
Hle, lněné ty vlasy a modré ty oči a zamlklé tváře,
ve dveřích kořalen na slunci s vlajícím vousem židi.
Nejkrasších dívek tam neuzříš mámit okem žhavým,
do měst dalekých prodána krásná jich bujná těla.
Viděls je někdy kývati úsměvem jihu plavým
za okny v ulici staré, když teplou nocí se stměla?
Viděls je někdy? Viděls je plakat na rozích domů?
Viděls je pod lucernami na březích ležící, s vlasy
zablácenými proudem a na nich ty zelené řasy?
Kolem mne fičí k městu na saních babice Bída,
patnáctileté dítě tam veze. – Řad ubíhá stromů. –
Oči má černé, rty rudé a tváře bílé jako křída.