V těch jarních nocích u zahrad
šept slyšíš mnohých mrtvých vanout sem
i jejich vůně cítíš vlát
fialkou, bezem, narcisem.
A cítíš pozdní šero časné,
ráno se dní.
Měsíce srpek hasne,
i vidíš květy bezu poslední.
Jakýmsi snivým oparem
prořídly, zahořkly ty bezy.
Zcuchány, vykradeny,
mně připadaly jako ženy,
jichž srdce přes noc lehlo požárem.
A rozumíš-li, slyš...
Rodí se hlasy do noci,
jak dávno mrtví vstali by,
ti mrtví, země dosud otroci,
svých zvyků, lásky, záliby
a vraceli se, kolem šli
a mlčky zdravili tě, víš!
A jak by v lehkých náručích
si odnášeli květů vonný, bujný smích,
tak voněly ty záhony a keře.
Šept slyšet všeho, dokořán jsou dveře
i okna zotvírána; –
tys mrtvé potkal, – oslovili tebe z rána
z těch vůní záhonů a keřů bezových.