Tak velké ticho dřímá v hájích, po luzích,
vrcholy stromů v světel tonou illusích,
pod nimi tmavé vody Utišení,...
kdo do nich sstoupil, z toho světa není...
My níže sestoupili, po pás vhrouženi,
nás úžas zachvátil a sladké toužení.
A my se rozmáchli po vlnách skvoucích
jezerem duší, nikdy nestárnoucích...
A slunce, pestré škeble, květy na vlasu
a stříbřící se sluncem pěnu, v úžasu
šly duše, stříkající věčné rhytmy,
z koupele světla do lidského přítmí...
šly bílé, růžové a v chóru zpívaly,
srn zraky jasnými se dálkou dívaly,
neskryty rouchem vlavým kolem boků,
šly nestárnoucí bezměrností roků...