Ještě jsou orli v bahně Evropy!
Ještě jsou orli teskní, přikovaní,
jichž smutky za srdce tě uchopí,
ještě jsou orli kdesi roztroušení
v šedivých městech v mlze severní,
nad shnilým lidstvem v těžkém sedí snění,
bozi i soudci jeho příšerní.
Netušit jejich blízkost... Vyrostou,
bída je sílí, otráví jim žití,
pohunci králů křídla přistřihnou
a oči vypíchnou jim inkvisiti,
s řetězy přijdou států hlídači,
spáry jim sříznou, zkrotí jejich pýchu.
Chtí vzletět, – rány hned je omráčí,
pár metrů volnosti – oh, orli, k smíchu!
Jsou ještě orli v středu šedých měst,
v divokých, silných duších ještě sídlí,
nad bahno přikováni lidských cest
s přistříhanými teskně bijí křídly,
žízniví, na řetěze chřestivém
jak vesla tyčí křídla oškubaná
a v ovzduší tom bídy plesnivém
zdvihají marně křídla zavázaná...
Až k pouštím rašelinišť, k přímořím,
kde parník duní vybouřeným rohem,
ku málomluvným, žlutým pohořím
s vychudlou trnkou, zakrnělým hlohem
to slyšet však, ti orli když se hnou,
výspy se třesou v rozespalém kouři,
přístavy, města, jak pod lavinou,
a pod jich vzteky mrtvý klid se bouří.
Kde jsou ti orli zkrotlí, chycení,
jichž křídla slyším šumět? Kde jsou zbylí
geniů dědici? Dnem sklíčeni
příšerným, tmavým, v němž se narodili,
kde jsou? Tak moci vztekle vyletět,
ho, z Evropy to trosek rozválené,
jak šleh’ by, rozsvítil se nový svět
nad pokolením krve vysílené.