A jeseň neváhá: jde v luzích povadlých,
po horách, po lesích, jde v města zašedlá;
v těch slunce zemdlených a zrudlých paprscích
má duše jako v snech ji pouze zahlédla.
Bez vanu zdál se den a smutkem západu
plál rudě na střechách a stromy snily v šumu,
vzduch ostrý v podzimním se snášel prochladu
a sniví pavouci v něm předli svoji dumu.
Jak v zmatku listí roj se počal snášeti...
A mne to dojalo, jak tichý pohled ženy,
jež rubáš počla šít vlastnímu dítěti,
v tom tichu tragickém zrak chýlíc zkrvavěný.