Jedním jsem z těch, kdož budoucnost silou měří, jedním jsem ztajeným pupencem na předjarním keři. Slunce se rozhodlo na mou sváhnout stranu. Dubnové větry teplé a deště
před rozkvětem míz, rozkoš mne rodí ještě. Zítra květ v květů tisíci chumlem růžových hvězdic vzplanu, budu keř mluvící, hořící.
Dávno již nejsem osamělý chodec, jenž urazil pochod k výšinám smělý krajinou prostou lidských ubohých stop. Nechal jsem smíru protiv neskonalých:
Bohatých plantáží nechal jsem za sebou řeky zlaté, mísy hostin nechal jsem vrchovaté, pokorné bídy vysedlý důlek slehlý v hrob, nechal jsem zhýřilé hýřit, pít bídné trpkostí kalich,
nechal jsem lákat krásy a děsit hrůzy těla, do kterých vklety bolesti, plameny vášní, v nichž dravě žhne na kov a bělá žeravíc po štěstí.
Nejsem jen manžel již, otec, jenž rozdílí lásku, když s milými ke krbu sed’, zátiším zkolébán denní shody, v krotkých všednostech
světlem zdí, zahrady zelení opilý, řádem, jejž domácí skřítek si spřed’ ze štěstí, žalu i z darů i škody, nejsem manžel a otec již pouhý,
zvykem denní jenž touhy ženskou, měkkou zchlácholen rukou, krocen v svých mužných drsnostech myslí jen na štěstí krbu v obměnách stech,
jako když drobní motýli v květinách křídly tlukou, jako když červnové růže voní, jako když jest večer letní pohody plný hvězd
a van se za vanem honí. Dávno též nejsem jen dělník, jenž táhne brázdu svou, spokojen, šťastný zdar práci že zkvet.
A že mu v zlato se změní, nač sáhne v požehnání a v potěchu dní. Zapomenuv své radosti drobné i pýchy, na větší myslím boží dar.
Ne již sám jíti, spokojen, tichý, ale jít v řadách společných, v obranných vlnách i útočných, třeba vzadu a poslední.
Ba je mi tak, jak bych českých všech rodin tajemná pouta vlek s sebou, v nich vkletý žil, ve mně jak všech jich dobrých hodin osudný vtělen byl díl
a jak by na všech nás zmužilosti, vášnivé, mladé odvaze spočíval zítřek, nové na milosti spojených našich sil.
Cookies on Poetry Cove