Je dvacátý květen a prší tiše,
a prší tiše, je večer světlý,
jen jasmín ze zahrad dýše a dýše
a růže a bezy a fialy noční.
Vše v šero splývá a matně se kývá,
pták nezazpívá, je večer světlý,
noc věru je divná, šelestivá,
mdlý měsíc se v kruhu pověsil k spaní.
A zahrada v bílém tone květu,
jenž sprchá v letu – je večer světlý,
déšť mživý a teplý ve přeletu
tak opojnou vůni ze všeho křísí.
Tknul květin se, hlíny, bříz bílé kůry,
jak padal tak s hůry. Je večer světlý,
i srdce mi tknul se, té zbloudilé, noční můry,
jež otřeným křídlem bít věcně touží!