Je prvý den jara a vzduchem to vře,
svět hřeje se na výsluní,
Teď raněná země se otevře,
květ vydá první vůni.
Leč jakoby zástupů šlépěje
zalehly květy a trávu,
i pramen, jenž dosud nepěje,
i hnízdo a ptačí hlavu.
A jara pro lidi nevidět
a pro aranžérů vinu,
pro umělý papírový květ
a pupence z dragantinu.
Ne, jasu nezřít a fial dech
nedýchá z horečné země,
a vítr nebouří na ladech,
šum jedlí nekvílí temně.
Je na místě jasu tu umělý
snad odeur uměníčka,
jejž na smrt uštvaly účely –
a bezradná zbyla z něj hříčka.
Vždyť aby byl těšen svět, chce být štván,
lásce se těžce tak učí,
chce pošklebky být potřásán
a negací a žlučí.
Potkáváš tlupy sebevědomých
snobů a pitomečků,
cynická gesta, zestárlý smích
a duchaplnictví křečků.
Dvacetiletí dědkové
kol kadí svou bohorovností,
a rafinovaní zmetkové
tě učí naivnosti.
Ne, není už jara, je zdání jar,
je vymudrované mládí,
moudřejší dědků, má chlubilů dar
a studenou mrštnost hadí.