Je přerodu doba. Církví nových účastníci
se ze ztrát učí, jak novými řády křtíti svět.
Tu výsměšní popírači, tu násilníci
a blažených úsměvů dosud nevidět.
Ne divem, ne přinucením to božské v lidském řádu
se pomalu neviditelně v nové vlije dny,
růst nevidíš, ni mizet v pádu,
co přinese a co zničí navždy čas neklidný.
Než cítím: roste, co přerozuje se se mnou,
co nejúžasnějšího z lidských snů,
se ujati může zasazeno a vůní zemnou
co nachází půdu tykadly kořenů.
Já věřím slunci a větrům, jež roznášejí
semena přerodů světových, revolučně když vějí,
já věřím, že ujmou se do věků.
Já lidskému duchu věřím, z velké jak vyrost doby,
že nebude bídného kouta, kam sémě nepadlo by
a Bůh že jím promluví k člověku.