Je drsný kraj a drsní jdou tu horalé.
A hořem, útisky
se hrbí, zaniká vše mlčením,
i zemřelé i nenarozené, vše smutné, pomalé
a mlha na dálkách spí plouživá a dým.
Tu na chalupách
veliká výška zatížila kameny,
kleč nizounká své černé, drobné plameny
kams točí po slunci.
A u políček milost boží vyčkává,
kde déšť a vítr, metelice pere v zdi a veřeje.
Zde vroucně, úzkostně se modlí naděje,
vždy k milované přikrčena zemi.
Je vytrvalost hrdinská, jež klade hroby
k vychudlým stromům kaple hřbitovní,
co města dole rozmarná a převratná
se sváří zmatky nezakotvených,
jichž roste ctižádost a divě zní
dnem, nocí útočí, co větrá věky, drobí,
a po božstvech se výše šplhá svalených.