Dne rozlilo se tiché, bílé moře
a v lůžku ještě zatopilo mne,
radostí sladkou udeřilo,
radostí šílenou! –
Hořely plachty bílých, drobných mráčků,
zcuchány větrem snivě bijícím
do trav a stromů měkkým křídlem,
přes probuzené vsi...
A ven a ven, kams na kraj černých lesů
s havranem leskle modrým zakroužit,
a na kořeny vydoupnalé
se spustit ponuře!...
A ven a ven s motýlem pasek světlých,
s motýlem smutečním a s kobylkou,
s červeným bříškem v rudých cestách
jež lítá frčivě!
A ven a ven... Takový svátek slunce,
takový svátek vůně bláznivé
a smíchů zalykavých
a rána světlého!
Dnes lodníci, jež vezou mrtvé znaveni,
by měli odpočít si, ustát chvíli
v plavení do neznámých krajů
při písních smutečních!