Když slunce natéká v nádrž ulice a po oknech pater lije se v žáru, kde za květinami matky a děti se tulíce kus oblohy modré s ptákem a s prvním motýlem
v tom vzduchu zlatově zvlhlém vítají k jaru, tu něco, co zpívá a vzbouzí se ve vzduchu a zvoní v duši a ve sluchu vytryskne v každém nápadu bujně ožilém.
Jen v stuchlých dílnách malých, kde řemeslníci sedí nad prací bedlivou, tam v podsklepí vhozeni jako do rakví s ozvěnou hrobovou,
kde umírající plyn jak jazyk blabolivý vypráví o věcech, dálích, neb o zkušenostech z malých i velkých vin a při tom neustává
svítiti na práci, na kolébku, ženu a děcka jichž klubko v koutě nejtemnějším si hrává. Tu ostýchavé je slunce a nenavštíví jich šťastná náhoda.
Tu otrávený vzduch nelze provětrati, má tísnivé ovzduší přízvuk vášnivý a podrážděný, že nelze ni žít ni umírati a člověk má pocit, že z vězení vyrazit musí
když marní tu život a žalně zaprodá, den za dnem když dusí. Též jednou, vy vězni, vyjdete k zázraku nejprostšímu.
To o květné neděli se zdvihnete, mistře, s ženou i s dětmi, za kočárkem tak po stupních od nejmenšího k největšímu a trochu směšní a trochu ubozí
se v lese kdes nadýcháte vzduchu zas, veselí a děti se za sarančí splaší a otokárkem. Pak doma sestupujíce příkrých po schodech, tož po schodech, po nichž neštěstím navštěvováni,
zármutky, zlobami, ústrky usmýkáni své útěchou posílí srdce, že v horších, ve stáje páchnoucích zdech se jednou narodil Ježíš Kristus.
Cookies on Poetry Cove