Pod čí to okna zotvíraná
přichází Mladost z jara tak z rána?...
Slyšíš ten pochod?
Pískot vrbových píšťal,
posměšných dud?
Čtverce louky mezi lesy
bíle svítí nahými běsy,
ret jich polibky zrud.
Křehké jak křišťál
smíchy zvučí.
To se zas Mladost
milovat učí.
K sobě lne a se sbratří
slunce, vzduch, voda, vítr, stín,
láska s láskou se spatří,
polibky kvete, zrá plodem klín...
Odstínů, světel, olše a buky
pozdravy berou z ruky
jarnímu poslovi.
Slyšíš smích, pláč a kvil?
Tanec zříš kolový?
Nádherná jarní jak duha
žehne v les borový.
Po bílé zimě jak snění,
melancholickém zamyšlení,
rozluce na tisíc větrných mil,
druh jak když najde druha.
Šepty tajemnými
vzbuzen, vyhlížím z rána.
V jasu té rozkvetlé louky
Mladost bosá jde, vykasaná
pod okny mými.