Jak burácí vítr a na střechách statků skřípe rez korouhviček, rozvrácen plechový kohoutek: to vítr se otočil, plíce šíří a v nozdry štípe, nebude pomalu srdce, jehož by neprotek'.
Z daleka hučí, měch kovář vzdul, v kov mocně buší, svobodných národů jarem pozavál, pozdravy sebevědomých zahřměl dalekých světů a tolik teplého lidství zavál k nám prvních květů,
odvahou zámořských měst, bohatstvím farem zrál, leč nejvíce dal co kdy mohl, chudému žebráku: udivil zázračnou, Bohem zvolenou ruskou duší, ne odevzdáním v osud kdes od lávry baňatých věží,
však hlasem z hlubin, jež svědomí lidského dobro střeží jen jednou se rodícího zázraku. Ó jak se vše vzbouzí pod šerem oblohy české tím přerodných větrů úderem.
Ty, měšťane, pospěš a starousedlou svou hlavu zdvihni, krám provětrej ty, kupče, ty, tvář svou bděním zbledlou řemeslníku, si ováti dej,
sedláku, oráči, oř jeho řečí, ty, dělníku, dej si jím vysoušet pot: vždy národ-li sjednocený, je větší a vetší i práce je květ a plod.
Měj sílu: ztracenou svobodu již kdys dávno, ať vzkříšenou uvidíš. V té chvíli se probudí tvoje vsi a naběhnou města života krví.
Přes pole, přes louky, přes lesy vystřelí zázraku jásot prvý. Šik praporů v slunečnu počne vlát a nad každou střechou vzrývavě bouřit,
kraj vystoupí ze svátků mírných zlat, mha obětním plamenem bude se kouřit a křiky a hudby ze vsí a měst svobody hymnou vyhrávat...
Dech svobodných národů přivíval pozdravy z dalekých světů. Čím člověka duch kdy rozkvétal, tu na každém sládnul retu.
Leč bude-Ii, kdo si tvé smrti žádá: nechť uzři tě vzpřímeného stát. Řeč sebevědomou, zrak svítit blesky, a myšlenkou jiskřit a hrát,
odvahu, krásná jež bude a mladá, tvou pevnou vůli, ne rabská záda, nechť vidí, jak vzpřímen je člověk český, jak záměry tisíci umí zrát...
Teď, větru-li propaseš bouřlivé vání, nebude s tebou smilování. Teď nevydřeš-li se z tlap kol tebe svíraných v mučící kleště,
zůstaneš do věků rab a k posměchu budeš si ještě. Vždy zákrskem budeš, ne stromem pyšným, vždy o plod svůj obírán někým hříšným,
co moh' jsi státi, strom osamělý, kvést sobě, plod skýtat, svým poutníkům stín, nastavit v bouři bleskům se celý, vždy hrdý, však pro sebe stát a smělý
se vichrům dát, nikdy však bolestín, jenž v milosti něčí růst musí a zvadat, své nechat si prožírat kořeny, rvát květy si dát, plod povykrádat,
zákrsek ve stínu zmořený. Teď, nechápal-lis, že činů je den, pak – svobody jsi nehoden.
Cookies on Poetry Cove