Zem do daleka, do šíra tak dí mi: dnes nejsi zajatec, ty chycený pták a já tvá klec. Svět celý se ti otvírá.
A ptám se: Jsi moje? Jsi moje? Jsi moje, mnou osvobozená? Jsem z krve a z boje tvá znovuzrozená.
Hle, zraněna rádly tisíci zem kouří se lehkým oparem, vod stříbrem jak prošedává, v ní mladá je zeleň svítící,
jasnými touhami kypící. Jak umdlena chví se pod jarem, jak v probuzení volá a smějíc se ozvěnami
a plačíc zas jimi zpola se člověku odevzdává: Vám patřím, mužům drsným, vám, zástupy žen a dětí, kde z obydlí nesčetných komínů
kouř lehá větrem odplížen kams v polí nesmírnou rovinu. A v okna se dívám do dvorů, znám, cvakne-li, každou závoru,
ať večer, z rána, ať k poledni, kdo umřel, kdo ženil se, odešel v svět, vše shodno, vše shodno můj na počet s tím počtem, jenž bude můj poslední.
Jsem matkou vás všechněch ze vsí i měst. Všech životy musím stejně nést. A koho jsem zplodila, za ruku beru, v rozkvetlá zavádím údolí,
zelenou loukou, jež rosu pila pomalým svahem z rána k šeru, abych vás všecky uložila kde ticho, kde už to nebolí.
Vás, tiché vsi, samoty, vás, paláce, chrámy, vás, špelunky bídy a nuzoty, továrny, ústředí obchodní, bursy přeplněné a ulice, náměstí, lidmi rozhemžené,
vás vlaky bez konce, tah s vléčnými loděmi, vás, vrcholy hor, vás, doly v podzemí, vás u stavů rachotících postavy po Bohu teskné, jichž člunek tisíce tisíckrát zaúpěv bleskne,
vás, všecka srdce, šťastná i nešťastná, kdož tu bydlí, a hledá si místo a teplo pod mými křídly, vás všecky nazývám dětmi svými, z vás pro každého své chystám všecko, co mám,
a třebas jen okamžiky vykoupenými. Snad stanu se někomu macechou, svých dětí snad nepoznám, ač tuláky, bohatce pod střechou
zvu stejně k hostinám. To nebudu já, však podvodný tah, mráz na cestách, sníh na horách, krb ledový, studny vyschlé do dna,
to bude lidské neštěstí: nemoci srdcím nalézti znamení božích lásek hodná.
Cookies on Poetry Cove