Jsem v parku... Hudba víří,
a růží dech se šíří;
v přívalu pánů dam,
rád promenady mám.
Níž město beze hnutí
spí v měkkých tonech žluti,
a zeleň odevšad
svůj vrhá stín a chlad.
Hle, lehký list se třese
se snětí v tichém plese,
a motýl modravý
se snáší do trávy.
Ta stromů zeleň svěží
a šedý basin v mřeží,
trysk vod, jenž bije v sluch,
vše v jasný vtkáno vzduch.
Jdeš sám... Cos šlehne hrudí,
dny ztracené se budí,
na známých krajů řad
si počneš vzpomínat.
A jak by láska stará
se rozpomněla z jara,
prst lehký klepe v ráz
na rámě naše zas.
Však to se nám jen zdálo...
Co zbylo? Málo, málo.
To vzpomínky mdlý dech
vál kolem na křídlech...