K růžím svým vchází na zahradu.
Všechen svůj půvab v jich vonném chladu
vnáší, svou gracii.
Na trávu pod keře usedá si,
rozpouští vlnící se vlasy,
prudký pláč rdousí ji.
Pěnice volá pod okny dole.
Cepy na mlatě ve stodole
v rytmech skandují.
Obloha vysoká, prostá kouře,
jakoby smýšlela příští bouře
s ozvěnou nad slují.
Zda-li je on či ona vinnou?
On, který kráčel včera s jinou,
za stmívající se bor?
Hladké a bílé její čelo
jarní své bouře nesmlčelo,
zklamání své i vzdor.
Žlutošedé si češe vlasy.
Děl vždy: co zlaté v nich sladké krásy
obrazů zářících.
A teď? zda možno? S jinou ji klame?
Slovem jej zmrazí, kruté jež, známé, –
v němý či propukne smích?