Jak město bílé, orientálské v zážehu plavého slunce
má radosť se rozhořela a v nedozírných dálkách
ční její olivy klidné a vějíře jejích palem,
nad jejími minarety zpěvavé hlasy se třesou.
Na přístavech rozjiskřených tisíce zdvižených rukou,
na plochých střechách tisíce turbanů hoří stříbrem
ve slunci roztříštěném na moři vzdychajícím
pod černým tkanivem stožárů, plachet oranžových...
Loď, kterou jsem čekal roky, v obzoru zjevila se...
Je větší a větší, je bílá a bílá a jako racek v letu
by křídly zdviženými, plachtami nad mořem mávla...
A Prorok, jemuž chci věřit, výmluvný, bos a bledý
se zjevil teď na pobřeží, krásný zrak oslnivý,
a zlato se přelévá ve stopách jeho. Vše sluncem hoří...