Já z bolesti vyrost a miloval
jsem všecko, co vadnulo v koutě a stínu.
Mne budila bolest, mne pudila v dál,
že neznala zbaběle zaplakat: hynu.
Já nedůvěřoval, se nebratřil,
den nenávistný když nízce tížil.
Já nikomu srdcem nepatřil,
až zaslech’ jsem: někdo se ke mně blížil.
Tu prvním bratřím se obejmutím,
že smutek žhne něčí a vroucně se dívá!
Byl smutek blíž smutku svým vzplanutím
a v bolesti srůstal, jak rána živá.