Já věřím v život. Národ věří celý,
tím věří víc, že smrti jeho chtěli.
Ó, uspaného dlouhé bezvědomí,
mroucího zachroptění z Bílé Hory!
To celých věků nezkrocené vzdory,
když pod násilím zdánlivě se zlomí,
a dlouho doutnají, než jiskry vmetnou
dál na věky, kde přeskakují, slétnou,
že vše, co zmrtvil čas, se zapaluje.
Muk necítí jíž, údy nazdvihuje
ten, na svůj kříž jenž vztyčen, musil dáti
si proklát boky, zapochybovati,
a zapřen, (jak vše vidí, tuší, slouchá),
třesk kostek slyšet o zloupaná roucha,
že stále ještě biřicové směli
jej bičovat, když s trny srostlá hlava,
a že jej na kříž ještě přibíjeli,
než sňali jej... A teď, když z mrtvých vstává,
své smrti nevzpomíná. Ale věří,
že z mrtvých vstal a v nový život kráčí...